renesanční politické myšlení Vývoj renesančního politického myšlení od poloviny třináctého století do století šestnáctého byl úzce spjat s vývojem samostatných městských států v Itálii. Pro Itálii bylo již od dvanáctého století charakteristické rozdělení na města spravovaná každoročně volenými konsuly pocházejícími z lidu a z armády. Tento typ vlády byl už tehdy označován jako republikánský. I když tato města ještě podléhala císaři, jejich dlouhý boj s Hohenštaufy o nezávislost, kterou získala po smrti Bedřicha 11. v roce 1250, kdy si řada z nich ustavila "Iidovou" vládu, jim přinesl de facto SVRCHOVANOST, jaká neměla jinde obdoby. Ta znamenala pro tyto nově vzniklé státy problém, neboť v politice té doby převládala podpora monarchie v křesťanském rámci (viz STŘEDOVĚKÉ POLITICKÉ MYŠLENÍ). Na jedné straně přinesla svrchovanost oživený zájem o klasický REPUBLIKANISMUS, který dával přednost "politické" nebo smíšené vládě, a jeho humanistickou etiku a cyklickou teorii dějin.
Na druhé straně právě potřeba podepřít suverenitu vedla de facto ke vzniku nových názorů na "absolutní moc", "svrchovanost" a "stát", které lze považovat za nejoriginálnější příspěvek doby. Z tohoto důvodu nelze renesanční politické myšlení popsat jednoduše jako obrodu klasiky, i když i to bylo důležité, ale spíše jako směs koncepcí, které vyrůstaly jak ze středověkých, tak z klasických tradic.
Vznik a vývoj "italské republikánské ideologie" v době po překladu ARISTOTELOVY Politiky kolem roku 1260 analyzovali C. T. Davis a N. Rubinstein, kteří ukazují, jak myslitelé typu Brunetta Latiniho (zemřel 1294), Ptolemánia z Luccy (zemřel 1327) a Remigia de Girolami (zemřel 1319) převrátili žebříček hodnot středověké politické filosofie. I když první kniha díla O vládě knížat Tomáše AKVÍNSKÉHO (1265) ukazuje na vliv Aristotelův, neboť rozeznává tři typy vlády, dává Akvinský ještě přednost vládě jednotlivce nad vládou mnoha, přestože obdivuje některé výhody druhého typu vlády. Brunetto Latini již dává plně přednost 'komunální vládě před monarchií a považuje ji za "zdaleka nejlepší", jak uvádí ve spise Poklad (Trésor) napsaném v pařížském exilu v šedesátých letech třináctého století, po období působení ve funkci kancléře v první lidové vládě Florencie. Jeho republikanismus podpořil Ptolemios z Luccy pokračováním v díle O vládě knížat (1302-5), v němž se nejen vyslovuje pro republikánskou vládu, ale vidí i úzkou analogii mezi řeckou "polis" a "politickou vládou" v italských městech (viz Rubinstein, s.158).
Dominikánský lektor ve Florencii P. Remigio de' Girolami uplatňuje myšlenky republikanismu ve dvou pojednáních O společném dobru (1302) a O dobru míru (1304). Podle Aristotela píše: "Kdo není občan, není člověk", protože "člověk je svou přirozeností společenský živočich". Toto své tvrzení dokládá na působivém obrazu občana, jehož město je zničeno a který se stane pouhým "malovaným obrazem nebo kusem kamene", protože mu budou chybět ctnost a působení minulosti. Následkem toho, a zde Girolami opět cituje Aristotelovu Politiku, "stojí město nad domovem a jednotlivcem, neboť celek stojí nepochybně nad částí". Dále cituje Platóna z Ciceronova spisu O úřadech: "Pro potřeby a prospěch občanů jako celku" musí člověk zapomenout na své osobní zájmy, protože jsme se "nenarodili pouze pro sebe, ale pro vlast a přátele" (viz Matteis, s.5-8, 18, 61, 62). Remigiův smysl pro prioritu státního zájmu vedl k pojmu raison ď état a vlastenectvÍ, které tak jasně formuloval MACHIAVELLI a jeho následovníci v šestnáctém století. V protikladu k tomuto "organickému" korporativismu začaly cechy ve Florencii současně vytvářet jiný, více rovnostářský systém. Podle římského zákonného principu "quod tangit omnes" se tvrdilo, že všechny cechy by měly ve mít vládě stejný vliv. I když nebylo cechovnímu republikanismu souzeno přečkat povstání česačů vlny v roce 1378, znamenala tato myšlenka korporativní politiky impuls, který stimuloval politickou debatu čtrnáctého století (viz Canning, Najemy).
Základní problém formulovaný Remigiem, problém jednotlivce a státu, vystupuje ještě jasněji v díle Obránce míru (Defensor pacis, 1324) MARSILIA Z PADOVY. Marsilius, který jako Aristoteles věřil v politickou povahu člověka, tvrdil, že zákony by měl tvořit "všechen lid nebo jeho podstatná část" skrze vůli vyjádřenou na valném shromáždění, které by také mělo mít donucovací moc nad církví. Tato teorie lidové vlády se zdá být předchůdcem majoritářských teorií a podle Skinnera jí bylo souzeno sehrát rozhodující roli ve vytváření nejradikálnější verse raně moderního konstitucionalismu" (s.65).
Všichni tito myslitelé žili v Itálii i ve Francii a byli ovlivněni filosofií pařížské university, přesto to ale byla právě jejich zkušenost s komunálním životem a frakcionářstvím v Itálii, která je učinila významnými. Poté, co se většina komun změnila v panství a "despotismy", se staly nejdůležitějšími tématy republikánské teorie svoboda a rovnost. Ačkoliv svoboda ve čtrnáctém století obvykle znamenala svobodu od vnější nadvlády pánů, ve spisech humanitních kancléřů Florencie Coluccia Salutatiho (zemřel 1406) a Leonarda Bruniho (zemřel 1444) také začala znamenat konstituční svobodu života řízeného zákony "schválenými hlasem všech občanů", jak napsal Bruni v roce 1402 ve své Panegyrice městu Florencii; rovnost znamenala zvláštní státní ochranu chudých proti bohatým a mocným prostřednictvím zákonů. V roce 1439 ve spise O ústavě Florenťanů však Bruni proměnil svůj dřívější popis lidové llorentské ústavy a raději ji definoval jako aristotelovský střední nebo smíšený stát, v němž jsou lidové prvky modifikovány oligarchickou kontrolou legislativy a armády.
Republikánská teorie byla ve Florencii dále modifikována v druhé polovině patnáctého století za vlády Medicejů. Bruniho obhajoba republikánské svobody jako vlády zákona byla úplně převrácena pozdějším llorentským kancléřem Bartolomeem Scalou (zemřel 1497), který ve svém dialogu z roku 1483 O zákonech a rozsudcích uvedl, že přizpůsobivá vláda jednoho dobrého a moudrého muže je lepší než vláda neměnných zákonů, a že specializace je lepší než pluralismus a vzájemná výměna funkcí ve vládě.
Ten~ nový republikanismus byl ovlivněn PLATÓNEM, jehož díla byla přeložena a vydána v letech 1463-1484, čímž se jeho myšlenky značně rozšířily. Avšak ačkoliv Florenťané jako Machiavelli, Francesco Guicciardini (zemřel 1540) a Francesco Vettori (zemřel 1539) odmítli po pádu Medicejů Platónův idealismus ve prospěch nového realismu, odrážejí jejich spisy jeho pokračující vliv na elitářskou politickou filosofii raného novověku. Patnácté století bylo obdobím tzv. "občanského humanismu" a rozšíření myšlenek o principiálně politické povaze člověka, odvozených z výše popsané republikánské tradice a tradice ars dictaminis. Podle tohoto pohledu je člověk "mírou všech věcí" a vyjadřuje se jazykem a dějinami. Politické debaty ukazují, jak se ve dvacátých letech občanský humanismus stal integrální součástí llorentského politického života, které poskytl nejen rétorické techniky, jimiž vládnoucí elita "přesvědčovala", "nabádala" a "obhajovala" svou politiku, ale také nový postoj k dějinám jako praktickému návodu, jak tuto politiku formulovat.
Tento nový postoj k dějinám měl významné důsledky pro politické myšlení. Renesanční myslitelé pod vlivem arabské astrologie a klasických dějin věřili, že "všechno, co existuje, už v minulosti existovalo v jiné době, pod jiným jménem a na jiném místě"; člověk ovšem musí být dostatečně bystrý, aby si všiml podobností, jak to podává Guicciardini (Dialogo del reggimento, s.17). Podle tohoto cyklického pojetí popisují dějiny nejen člověka a svět, v němž žije, ale lze z nich také vyčíst, co se stane v budoucnosti. V tom právě spočívá jejich hodnota pro politické teoretiky. Neboť ačkoliv je člověk omezen vzorci chování určenými hvězdami při jeho narození, dobou a náhodnou hrou štěstěny, může se z dějin poučit o významu přizpůsobivosti a připravenosti jednat, když je doba příznivá (viz MACHIAVELLI). Determinismus a relativismus tohoto pohledu byl v kontrastu s křesťanským pohledem, který chápal dějiny jako zprávu o vykoupení skrze, Boží milost, a byl příspěvkem k revoluci v politických hodnotách na konci renesance.
Této revoluci napomohly politické události, zejména nástup vládců či "despotů", jak je s oblibou nazývala církev a nepřátelská společenství. Přesto tito noví vládci často sehráli rozhodující úlohu v ukončení frakcionalismu, a bylo třeba nových argumentů, které by ospravedlnily jejich faktickou autoritu. Tato situace vedla k rozvoji literatury vychvalující mír a bezpečnost, kterou přináší vláda jedné osoby. Petrarka (zemřel 1374) přes svůj proklamovaný republikanismus dával přednost tyranii jednoho člověka před tyranií mnoha a napsal oslavný dopis Francescovi Carrarovi, pánu z Padovy, o tom, ,jak by panovník měl vládnout svému městu". Tato literatura, která vznikla na dvorech kondotiérů, jako byli Viscontiové a Sforzaové v Miláně, Gonzagaové v Mantově a Montefeltrové v Urbinu, byla protějškem republikánských eulogií měst. Bartolomeo Platino napsal pro Gonzagy spis O knížeti, vedle toho pro Mediceje ve Florencii O nejlepším občanu. Životopisy vládců, jako například Simonettovy Komentáře o životě Francesca Sforzy, zároveň představovaly nový realismus předcházející Machiavelliho převrácení tohoto modelu ve Vladaři.
Současně s rozvojem dvorní literatury si právníci a političtí myslitelé uvědomili faktickou moc těchto nových vládců. Důležitý krok učinil právník Bartolus ze Sassoferrata (zemřel 1357), který tvrdil, že italská města, "zejména v Toskánsku, kde nad sebou nikoho neuznávají", jsou vlastně svobodná, a proto sama mají pravou nejvyšší moc.
Podle Bartolusova rozdělení na tyrany ex . defectu tituli (kteří nemají k vládě oprávnění) a ex parte exercitii (kteří se skutečně chovají jako tyrani) byl Obizzo d'Este všeobecným souhlasem v roce 1264 jmenovaný stálým pánem Ferrary, uznán legitimním vládcem, zatímco Lorenzo Medicejský (zemřel 1492) byl odsouzen svými odpůrci jako skutečný tyran. Kontrast mezi Lorenzovou očividnou mocí ve Florencii a jeho chybějícím ústavním statutem fungoval jako podnět ke vzniku nové politické filosofie, která dozrála v letech krize po jeho smrti a francouzském vpádu do Itálie. V roce 1530 se Machiavelli, Guicciardini a Vettori dohodli, že mezi republikami a tyraniemi není žádný velký rozdíl, a že se ani nedá tvrdit, že ten, kdo nemá zákonné oprávnění, je nutně tyranem. Na konci dvacátých let Francesco Vettori odsoudil všechny vlády jako tyranské, francouzskou, benátskou i florentskou, a Guicciardini souhlasil: "Veškerá politická moc vyrůstá z násilí, neexistuje žádná legitimní moc." (Maxims, s.119) 1. když v roce 1536 to byl právě on, kdo ospravedlňoval absolutismus vévody Alexandra Medicejského na základě faktu, že jakmile jednou vznikne stát, má neomezenou moc. Ve svých Rozpravách z roku 1520 také Machiavelli souhlasil s udělením svrchované moci Medicejům ve Florencii po dobu jejich života. Tak z jejich spisů nadobro zmizelo původní rozdělení na dobrou a špatnou vládu.
Z tohoto nového politického pohledu vznikly nové pojmy. Pojem absolutní moci, který používal VILÉM Z OCKHAMU ve čtrnáctém století pro popis Boží všemocnosti, byl v patnáctém století přenesen na moc politickou. K tomu se vztahuje pojem svrchovanosti, který, jak správně řekl Jean BODIN, nebyl nový, ale byl ekvivalentem "politického uspořádání", řecké polis, signorie v italských komunách a summum imperium v antickém Římě, absolutní moci, kterou Machiavelli a Guicciardini přijímali jako základní atribut účinné vlády (Method, s.175).
Tento pojem byl úzce spojen s myšlenkou státu. Toto slovo změnilo v patnáctém a šestnáctém století význam, a místo "stavu" začalo přeneseně znamenat "respublika", plně suverénní veřejnou entitu. Důvodem státu je podle Guicciardiniho veřejný zájem, který by měl být důležitější než křesťanská morálka: "Když jsem řekl, že by bylo potřeba zabít a uvěznit všechny obyvatele Pisy, nemluvil jsem možná jako křesťan, ale podle důvodů a praxe států." (Dialogo del reggimento, s.163) I když Machiavelli tohoto termínu nepoužívá, také staví do protikladu politický zájem státu a soukromou morálku. Slovo zdomácnělo po vydání spisu Důvod státu (Ragione di stato) Giovanniho Botera v roce 1589, ve významu zásad politické prozíravosti, která vytváří zdravý stát, ale jak jsme už viděli, tento pojem byl italským myslitelům známý už dříve. Itálie poskytovala vhodné podmínky pro renesanční oslabení tradičních omezew vlády, a to díky svým novým vládcům a jejich kritickému postoji k církvi. Maximu florentského obchodníka z počátku patnáctého století, že je nemožné řídit vlády a státy podle křesťanských přikázání, pokud je chcete uchovat takové, jaké jsou dnes, opakovali Machiavelli a Guicciardini o století později, čímž přispěli k většímu oddělení politiky a náboženství. Ke konci šestnáctého století, když se Benátky zapojily do konfliktu s papežem, se shodl Paolo Sarpi s Guicciardinim na tom, že pokud bude spravedlnost nestranná, nikdo se nebude starat o charakter státu, s čímž později souhlasili i Bodin ve Francii a HOBBES v Anglii. ABR

odkazy
Bodin, J.: MethodJor Emy Comprehension oj History (1566). New York: Columbia University Press, ]945.
Canning, J. P.: The Corporation in the politica] thought of the Italian jurists of the thirteenth and fourteenth centuries. History oj PoUtical Thought I. (1980) 9-32.
Davis, C.T.: An early Florentine po]itica] theorist: Fra Remigio de Girolami Proceedings oj the American Philosophical Society 104 (1960) 662-76.
Guicciardini, F.: Dialogo e Discorso del Reggimento di Firenze, ed. R. Palmarocchi. Bari: Laterza, 1932.
Matteis, M.c. de: La Theologia poUtica e comunale de Remigio de Girolami. Bologna: Patron, 1977.
Najemy, 1.: Guild repub]icanism in Trecento Florence. American Historical Review 84 (1979) 53-71.
Rubinstein, N.: Po]itical theories in the Renaissance. V: 7he Renaissance: Essays in Interpretation. Londýn a New York: Methuen, 1982.
Skinner, Q.: The Foundations (!( Modem Political Thought, sv.1.: The Renaissance. Cambridge: Cambridge University Press, 1970.